|Povídky| Čekanka na TT: Čekám

26. ledna 2016 v 20:54 | Whirpy
Vážení a milí!
Po dlouhé době přišlo téma týdne, na které můžu něco napsat, nějak se nad ním zamyslet a poskytnout vám tedy další článek. Zároveň vám chci poděkovat za komentáře u článků týkajících se holocaustu, potěšily mě vaše reakce a myšlenky, které jste pod články napsali a že vám minulost není lhostejná. Zítra vás čeká poslední část, tak doufám, že vás také zaujme alespoň tak jako ty předešlé.


K tomu, abych napsala tento článek, mě vlastně inspirovala pondělní hodina češtiny. Přestože paní učitelku spousta mých spolužáků nedokáže ocenit, tak já jsem po tom půlroce musela doznat, že v ní máme opravdu něco víc, než jen učitelku, neboť se nám pravidelně snaží předávat různé myšlenky, inspirace a nutí nás, abychom se zamýšleli nad věcmi, co se kolem nás dějí nebo nad knížkou, kterou přečteme. Možná proto ji plno spolužáků stále neocenilo, neboť po nás chce, abychom mysleli.
Vyprávěla nám o tom, jak byla na mateřské a četla zrovna deník Anny Frankové a uvažovala o tom, jak by bylo skvělé, kdyby teď, když má malé dítě, nemusela dojíždět do práce. A zrovna tedy narazila v knížce na část, kdy Anna klade důraz na to, že pokud se k tomu sami nepřičiníme, tak žádnou velkou změnu čekat nemůžeme a že je to všechno jen na nás. Tehdy paní učitelka, plná motivace napsala dopis paní ředitelce, která ji následně pozvala na pohovor a dala jí práci na naší střední škole.
Z toho tedy plyne, že nemusíte čekat, až se příležitost naskytne, ale můžete si ji vytvořit sami, když budete chtít a něco pro zlepšení své situace uděláte.
A teď se zase Whirpy pokusila o povídku....

"Tak kdy se uvidíme?" naléhal.
Alice a Matěj si psali už nějaký ten pátek, vlastně už skoro takový půlrok. Bylo to děsivé, neboť vzdálenost čtyř set kilometrů mezi nimi situaci nikterak usnadňovala. A pokaždé když naléhal na to, aby se viděli, celá se s telefonem v ruce rozklepala, vyschlo ji v ústech a nevěděla co napsat. Tolik ho chtěla vidět, obejmout, povídat si s ním. Jenže ji bylo teprve čtrnáct, zatímco Matějovi táhlo už na šestnáct. A ona se prostě bála, přestože ji sžírala touha po fyzickém kontaktu na druhé straně ji to tak vyhovovalo. Pokaždé setkání oddálila a nemusela to řešit. I když by chtěla, jenže to by musela říct mámě a mámě by se to nelíbilo, nepochopila by to.
"Ali, co je s tebou?" zablikal ji zase mobil.
"Dělám úkoly," zalhala, přestože se celá klepala s mobilem v koženém křesílku v obýváku.
"Aha, zavoláme si pak?" odepsal rychle.
"Jo…no mohli bychom," usmála, milovala jeho hlas. Vlastně milovala i Matěje, přestože ho nikdy neviděla a domnívala se, že taky nikdy neuvidí. Měla takové tušení od začátku, avšak odmítala si to připustit, toužila po něm a věřila, že se to nějak vyřeší. Nevyřeší, je to moc komplikované, připomínal ji často nějaký utlumený hlas v pozadí jejich myšlenek o tom, jaké by to bylo kdyby… nebo jaké to bude až…
"Dobře, tak já ti pak napíšu, teď musím jít. Měj se, zlato."
"Zatím," odepsala mu. Poslední dobou chodil ven nějak často, ona nechodila skoro nikam. Tudíž měla čas. Čas čekat až bude zase online, až ji napíše, až ji zavolá. Jenže poslední dobou ji připadalo, že on na ni evidentně čekat přestává. Postupem času cítila ten rozdíl a odstup. Už ji nepsal nepřetržitě, už ji tolik nechtěl vidět. Jasně, dala mu k tomu plno důvodů. Kdyby však bylo na ni, hned by se za ním rozjela. Jenže co by řekla mámě? Mámě a tátovi, kteří jakékoliv známosti přes internet okamžitě odsuzovali, neboť měli za to, že na druhém konci je vždy, pouze a jedině nějaký úchyl či pedofil. Jiná možnost prostě nebyla. A proto neměla vůbec chuť ani sílu se jim o Matějovi vůbec zmínit. Párkrát už to málem udělala, jenže pak toto oznámení shledala poněkud špatným nápadem.
A zase to čekání.
"Promiň, dneska už to nestihnu, zavolám ti zítra. Dobrou noc, miláčku," bylo jediné, čeho se jí po dvou hodinách dostalo.
"Dobře, no…" odpověděla, přičemž naštvaně zasyčela. Opět tušení, avšak věděla, že dřív nebo později to nastane, protože on čekat nevydrží, protože velmi podobně si psali i následujících pár týdnů. Skoro vůbec.

Dobře, mohla si za to trochu sama, neboť mu nedávala žádné naděje, že by se jejich "vztah" nějak změnil nebo stal opravdu něčím reálným. Přijet nemohl, neměl by kde spát. Ona by za ním jela hned, jenže by to musela říct rodičům. Celé tohle s Matějem byla jen bezvýchodná síť a čekání na to, že se celá roztrhne, přetrhne a nakonec zmizí úplně. Ačkoliv na to, aby úplně zmizela, by potřebovala spoustu času, na to Matěje znala přes net už příliš dlouho, to jiskření byla otázka toho posledního půlroka.
Jenže teď už to byly spíše jiskřičky.

Bylo hned jasné, že je v tom holka. První přišly komentáře, potom úvodní fotka. Alice nevěděla, jestli je naštvaná, smutná nebo co vlastně, na druhé straně ji spadl ze srdce velký kámen, už to nebude muset řešit. Jenže Matěj se neozýval, přestože jeho nová Markéta už nasdílela plno věcí. Fajn, ještě ze mě bude dělat debila, pomyslela si a vytasila čerstvě udělanou francouzskou manikúru načež Matějovi napsala: "Markét, má moc hezkou úvodku."
Čekala alespoň omluvu nebo tak něco, místo toho přišlo: "Aha," a po něm ještě usměvavý smajlík.
Pokusila se o několik dalších odpovědí plných výčitek, zakončených "nechápu, že jsi mi to neřekl, já bych to pochopila," jenže nakonec neposlala ani jednu. Byla naštvaná, sama na sebe a na něj. Trochu i na ten čas, o který přišla. Mrzelo ji, že doufala a čekala, jenže to nemohla změnit. Aby ten hrozný pocit zvadlé čekanky přestal, tak by to musela říct mámě a tátovi a to nebylo správné, ne v jejím věku, ne když ho znala jen takto, co když by nebyl takový, jakého si vlastně z části vysnila, co když by za to prostě nestál? Přestože sama byla zvědavá, nedočkavá a zamilovaná, teď jí nic jiného nezbylo. Třeba se Matěj a Markétou rozejdou, počká si na vhodnější dobu. Cítila, že přece nemá jinou možnost, ona a Matěj patří k sobě.

Avšak ne vždy vám ke štěstí pomůže třeba dopis nebo něco podobného, situace se může stát složitější, a přestože byste čekat nemuseli, tak musíte, neboť vaše iniciativní rozhodnutí o krok vpřed by mohlo bezdůvodně ublížit nebo vyděsit vaše okolí. A tak vám pak nezbývá než čekat, přejít to, vyrovnat se s tím a najít sami v sobě rovnováhu. Viz. Povídka, kterou jsem se pro vás pokusila sepsat. Co si o tom myslíte? Zachovala se Alice správně?
 


Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 26. ledna 2016 v 21:43 | Reagovat

Je to krásná povídka, ale má otevřený konec. Alice by neměla čekat, jestli se Matěj a Markéta rozejdou, byl by to ztracený a marný čas. Teď musí být silná a najít si jiného, skutečného přítele.
Těším se na další část o holokaustu. ☼☼☼

2 cedor cedor | Web | 27. ledna 2016 v 14:58 | Reagovat

Ja bych si vůbec nepaal. Však kolik případů už bylo, že psali, sešli a ta holka umřela. Nikdy nevíte kdo je na druhé  straně. Může mít upravovač hlasu. Tvé příběhy se mi líbí :) snad jich bude víc :)

3 Týna Týna | 27. ledna 2016 v 15:37 | Reagovat

STRAŠNĚ MOC PROSÍM!  Dáš "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.