Kdo byl milován, není zapomenut

7. července 2016 v 0:05 | Whirpy
Chtěla jsem sice původně napsat článek k tématu týdne, ale pochybuji, že bych přišla s něčím, co nebylo řečeno a omílat stále dokola jak je falešný úsměv jen jakousi schovávačkou před tím ukázat svou pravou tvář a pocity…to se mi opravdu nechce. I když vlastně, proč by zrovna tento článek nemohl být svým způsobem k tématu?


Zrovna dneska na výročí upálení Mistra Jana Husa by měla moje drahá babička sedmdesát dva let.
Když jsem dnes odcházela po zapálení svíček a naaranžování květiny od hrobu, opět jsem o babičce přemýšlela více než normálně, dělávám to tak vždy, když za ni jdu.
Od hrobu až k hřbitovní bráně se topím ve vzpomínkách na své dětství a jak důležitou roli v něm babička sehrála a jak jsem za ní chodila už jako starší, jaká byla úžasná osoba…

Jaká vlastně babička byla?
Abych vše uvedla na pravou míru, tak s těžkým srdcem budu prvně muset s pravdou ven. Babička ve skutečnosti nebyla mou pokrevní příbuznou, avšak už téměř od narození to byla jakási chůva, či paní na hlídání, neznám pro to přesnou definici, pro mě to byla prostě babička a nazývat ji třeba "chůva" se mi příčí.
Ona totiž v mém životě sehrála opravdu důležitou roli, důležitější než jedna z vlastních babiček…
Nejen, že ve mně probudila lásku ke knihám, umění, kultuře a zvířatům, ale taky mě naučila hrát plno karetních her a pochopit, že ve společnosti starších babiček nemusí být vždy taková nuda, když se neustále neřeší, kdo jak vyrostl a jestli se dítě podobá spíše na maminku nebo na tatínka.
Však ona by se pro ostatní i rozkrájela, jen aby jim pomohla, zlepšila náladu…
A přitom ve skutečnosti byla sama nemocná. Babička měla totiž lupus, což je autoimunní onemocnění, které napadá tkáně či orgány a de facto je to prostě neléčitelné, k tomu ještě špatně viděla, tudíž měla i problémy s očima a tak dále…
Hodně lidí by se uzavřelo svému okolí, nechali se obskakovat příbuznými a byli k nim nepříjemní, chladní, zapšklí, prostě by se stali ubrblanými důchodci, co by si sedli do křesla a říkali si "Co mi to ten život nachystal?" Někdy se bojím, že takhle jednou dopadnu se svou povahou já. Haha.

Ale u babičky byste nepoznali podle jejího srdečného chování, zájmů a starosti o druhé, že sama je tolik nemocná, což ona opravdu byla, ale nerada o tom mluvívala. Dokud si mohla užívat života a dělat svůj program, nemoci musely hold co nejvíce stranou. Běda, aby jí překážely! Tedy spíše se s nimi naučila žít tak nějak v harmonii, ačkoliv to bylo někdy opravdu těžké a krabiček s léky měla doma víc než dost.
Uměla si prostě života užívat i přes všechny překážky, které ji připravil v jakémkoliv věku.

Jenže jak to tak bývá, život není spravedlivý a většinou nejčastěji k těm, kteří si jej považují nejvíce a nezaslouží si žádná další příkoří…
Korunu tomu všemu, totiž nasadila v únoru roku 2014 mozková mrtvice, následně babička ochrnula na levou část těla, a všechno se pro ni od základu změnilo. Pochopitelně i pro okolí…

Vy mi ale asi nebudete věřit, ale ona na život nezanevřela ani po tom, co následovalo, pořád viděla lepší zítřky, dokonce se těšila, že zbytek života stráví alespoň na vozíčku v domově důchodců. Budeme jí moct vozit po městě a v divadle přece taky mají pro vozíčkáře místa!
Babička totiž měla tu vlastnost, že opravdu ve všem si dokázala najít něco pěkného, prostě optimismus jí do života snad nikdy nechyběl. Až se divím a říkám si, že někdy nás třeba nějakým tím falešným úsměvem obelhala, jenže ona taková nebyla. Takový člověk přece nemůže být falešný!

Bohužel se její situace krátce po nástupu do domova celkem rychle zase zhoršila a babička skončila opět na kapačkách a dokonce odmítala i návštěvy, což nikdy předtím nedělala.
Poté co si prošla tolika různými odděleními ať už neurologickým, dolečovacím, či infekčním a sotva se z té nemocnice dostala do domova, ani se nenadála a byla zpět. Myslím, že tehdy už prostě neměla sílu, natož chuť bojovat dál, protože…kdo by měl?
A není asi předkvapením, že následovala smrt, které tak dlouho čelila a odolávala.
Na náhrobním kameni má napsáno:

"Kdo byl milován, není zapomenut."


A když tam sama často nesu květiny, či jdu jen tak zapálit svíčku, pokaždé jsou tam také svíčky a květiny od jiných lidí.
Od lidí, pro které byla taky důležitá a kterým třeba v životě pomohla. A tak smutná, v sentimentální náladě, avšak s pocitem jakéhosi štěstí, že onen citát je pravdivý, vždy opouštím brány městského hřbitova a vzpomínám na to jakým srdečným, moudrým a upřímným člověkem babička byla. Ve vzpomínkách nadále bude… A jak jsou takové vlastnosti důlěžité, a proto se je i přes svou občas výbušnějí a zbrklejší povahu snažím v sobě nějak pěstovat.

Když jsem byla mladší, asi ve třetí tříde, tak umřel babičce pejsek Dixík, vybájila jsem si tehdy, jak vypadá nebíčko. Představila jsem si, že Dixík pluje na obláčku, z něhož nás shora hlídá. Určitě jsem to tehdy měla promyšlené ještě detailněji, ale to už si teď nedokážu vybavit a tak mi nezbývá než doufat, že se babičce pluje na obláčku co nejlépe…

Whirpy
 


Komentáře

1 darthnellr darthnellr | Web | 7. července 2016 v 8:33 | Reagovat

Mě babička taky vždycky hlídala, pořád jsem s ní byla a neumím si představit, že tu jednou nebude. Musím se zamyslet sama nad sebou, že někdy jsem na ní vážně hnusná, přitom pro mě chce to nejlepší a miluju jí. Děkuju za článek, něco jsem si uvědomila.

2 steel32 steel32 | Web | 7. července 2016 v 11:24 | Reagovat

tohle je krásně napsaný, fakt.
nezáleží na tom, jestli to byla pokrevní příbuzná, ale jestli to pro tebe byla babička, tak to prostě babička je! :D
měla úžasnou povahu, tyjo. takovýhle lidi snad už ani neexistujou. :/ radovat se ze všeho a být tu pro druhý.
se vsadím, že já taky budu přesně ten typ, co bude někde sedět a nadávat na to, co mu život přichystal :D postěžujem si někde v domově důchodců, ne? :D

3 Werangummi Werangummi | Web | 7. července 2016 v 18:12 | Reagovat

To je nádherně napsaný, přečetla jsem to jedním dechem. Naprosto chápu tvoji ztrátu, kdyby mi zemřela babička, nesla bych to naprosto stejně, jako ty. Moje babička pro mě znamená strašně moc, rozkrájela by se pro druhé. Nedokážu si představit, že o ní jednou přijdu. Ať o jednu nebo o druhou. Tvoje babička měla opravdu skvělou a optimistickou povahu, to se v dnešní době jen tak nevidí. :)

4 C. C. | Web | 8. července 2016 v 22:18 | Reagovat

Krásný článek, plný emocí a vzpomínek. A tak to má být, takový článek si nemohla napsat lépe :). Já to chápu, také jsem měla s babičkou hrozně blízký vztah. Ten citát, co má babička napsán na náhrobní desce je přenádherný a pravdivý. Je krásné, jak ses z toho alespoň trošku vypsala a ukázala jakou máš k nám (ke čtenářům) důvěru.

5 Iris Iris | E-mail | Web | 9. července 2016 v 11:34 | Reagovat

Krásný článek, až slzička ukápla.

6 kelly145 kelly145 | Web | 9. července 2016 v 16:32 | Reagovat

Krásne napsaný!

7 cincina cincina | Web | 11. července 2016 v 23:36 | Reagovat

Tenhle článek jsem si asi měla nechat na jindy, protože mám slzy v očích. Hrozně mě to dojalo a po dobu celého článku přemýšlela nad svou babičkou, která mě opustila před třemi lety... budu muset zajít na hřbitov a poplakat si.
Taky jednou doufám, že někdo takhle bude chodit a bude mi pokládat květiny a svíčky na můj náhrobní kámen.

8 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 12. července 2016 v 13:04 | Reagovat

Myslím si, že tvoje babička s tím životem bojovala fakt dobře, snad jak nejlépe mohla. On je problém u dlouhodobých nemocí, že tě mění.
Teď nedávno mi umřela moje babička. Vychovali ji jako dámu se spousty zájmů, názorů, odvahy a silné vůle. A ona taková zůstala prakticky po celý život. Ale pak přišla nemoc, která trvala dva roky a to jí zničilo její osobnost. Když umřela, byl to dávno někdo jiný.

9 cedor cedor | Web | 13. července 2016 v 19:56 | Reagovat

Mrzí mě, že již není mezi námi, když pro tebe byla tolik důležitá. Moje babička, která by letos měla sedmdesát šest let a byla pro mě stejně důležitá jako pro tebe ta tvá. Pokaždé, když jdu na hřbitov za ní tak jí v duchu vyprávím, co se děje atd a mám takový zvlaštní pocit, že mě opravdu poslouchá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.