Divné stravovací návyky a lapálie s nimi spojené

17. července 2016 v 23:10 | Whirpy
Přesně za týden plánujeme s přítelem menší třídenní výlet k jeho bratranci, popravdě se docela těším, ale mám poněkud obavy, doufám, že je nakonec shledám naprosto zbytečnými. Původcem těchto obav jsou moje poněkud zvláštní Essgewohnheiten stravovací návyky. Ty mi už totiž pár pěkných lapálií přivodily…


Jestliže byl někdo z vás v Itálii nebo ví něco málo o tom jak Italové a další jižanské národy jedí, tak si už teď dokáže udělat představu o tom jak jím já.
Všechno začíná malou snídání k tomu káva nebo čaj.
Co se oběda týče, stačí mi buď jedno, nebo druhé a málokdy jsem schopna pojmout dvě velké porce v rozmezí malého časového intervalu.
Do večeře jím podle hladu a chuti, ale už ve větším množství a do takových jedenáct jsem k večeři nakonec schopna spořádat klidně tři chody.
Ale tímhle to nekončí, já jsem totiž v jídle podle některých celkem vybíravá. Doma jsme všichni naštěstí na stejné notě a taky se podle toho vaří. V následujících bodech se můžete dočíst něco málo o tom, jak to u nás chodí:

· Z pokrmů nikdy neteče přebytečný, nezdravý tuk.
· Českých sytých jídel byste se u nás nedočkali.
· Naopak kořeněná a různá indická jídla máme vždy alespoň 1x do týdne.
· Zeleninu do všeho a ke všemu.
· Hodně luštěnin.
· Není nutné sníst vše, co je na talíři v určitou dobu, hlavně, když se to sní.
· Sám člověk ví, kdy má dost a řídíme se pravidlem, že do jídla se nikdo nutit nemá.

Na poslední bod bych ráda hned navázala, neboť tam je většinou ten zakopaný pes.
Mně se dokonce povedlo vytvořit si jakýsi psychosomatický blok, neboť mám ověřeno, že plno lidí neumí ten poslední bod respektovat a pochopit a zdvořilé: "Ne, děkuji" či "Děkuji, nechci, už mi to stačilo" nebo "Teď nemám hlad" snadno přeslechnou a ještě vám naloží.
Já totiž patřím mezi lidi, kteří vědí, kdy mají dost, a v momentě, kdy už není chuť, hlad nebo obojí, tak to do sebe jídlo necpu, nedělá to dobrotu a člověk nakonec ani nemá žádný požitek z degustace. A můj žaludek rozhodně není schopen pojmout toho nějak moc naráz.

Hluboko uvnitř mě se začíná dít pěkná tragédie, kterou nějaká přetvářka ve formě úsměvu zachránit nedovede, nelze se na to soustředit.
Problém je však v tom, že hledět tupě před sebe, když už prostě nemůžete, avšak všichni čekají, že to co máte na talíři, během chvilky pozřete, taky není nejlepším řešením situace.
Žaludek totiž nepříjemně stáhne.
Původ je po zkušenostech, obavách a předsudcích částěčně psychosomatický, a největším strůjcem všech nepříjemností je nervozita, kterou vyvolají ty pohledy, kterými mě začnou lidé okolo častovat a taky pocit, díky kterému vím, že nebudu schopna, ač bych ráda vyhovět a sníst, co mi bylo proti vůli naloženo.
Za chvíli přichází na scénu návaly horka a změny teplot. A já si nervózně prohrabávám vlasy, toužím po studeném vzduchu, chci pryč a modlím se, aby se stal zázrak a z nebe začaly padat třeba trakače, aby se ta pozornost upoutala na něco jiného.
Jen kdyby na mě tak divně nezírali. Věřte mi, zoufale se vám chce v takové situaci pryč.
Korunu tomu všemu pak začnou nasazovat otázky typu, zda vůbec jím to co mám před sebou nebo něco o tom, že jím třeba málo a tak podobně.
To už tu chuť k jídlu úplně ztratíte, něco vykoktáte a urychleně si hledáte jinačí činnost, protože s takovým sevřeným žaludkem by nakonec mohlo po pozření něčeho dalšího dojít k dávení a nakonec by z vás ještě udělali ještě bulimičku nebo anorektičku. Přitom by stačilo, kdyby dali svatý pokoj a pravděpodobnost, že jídlo nakonec z talíře zmizí, by se jistě zvedla.

A tak aby měl člověk přece jen vytoužený klid, tak se buď překoná a nakonec to sní. (Takové fakt obdivuju)
Nebo k velkému zklamání a za doprovodu komentářů o anorexii (o které si ti mudrci nepřečetli zřejmě ani článek na wikipedii) jídlo prostě odmítne a "čau".
Lze taky něco málo o tom, jak jíte říct ostatním, ale riskujete vzbuzení dojmu, že jste původem zřejmě z nějaké země Oz, doufám, že alespoň v některých z vás jsem článkem tento dojem nevyvolala.
Bohužel však, když má někdo zažité: "dokud nedojíš, nehneš se od stolu" a "jídlo se musí vnutit" s tím, že "ne, děkuji" zde nabývá úplně opačného významu, neboť každý se přece upejpá jen ze slušnosti, tak lidi jako jsem já, není bohužel schopen pochopit.
A přitom by jen stačilo se navzájem respektovat a na slušné "Ne, děkuji" odpovědět "Nic, se neděje, až budete chtít, tak řekněte nebo si vezměte."
Kolik různých posezení by nakonec bylo pěkných, kdyby se každý staral v těchto ohledech o sebe a neprobodával někoho nepříjemnými pohledy za doprovodu uštěpačných komentářů a dotazů, jen proto, že se dotyčnému zdá, že někdo jiný málo jí atp.
Již mě mnohokrát napadlo, že bych takové pruďase začala kosit podobně nepříjemnými pohledy…
Jenže já jsem si bohužel vědoma toho, že pro všechny není dobré to stejné, ať už se to týká stravovacích návyků, či jiných záležitostí. A to jest to hlavní, co jsem vám tímto článkem chtěla říct.
A cením si všech stejně chápavých, pokaždé se dobře najím…


Whirpy
 


Komentáře

1 Lauralex Lauralex | Web | 17. července 2016 v 23:33 | Reagovat

Když jsem chodila na prvním stupni do školní jídelny na obědy, hlídaly nás učitelky a dokud jsme všechno nesnědli, nepustily nás domů. A ve školce mě donutili sníst čočkovou polívku, i když jsem ji ze srdce nenáviděla (samozřejmě, že jsem to vyzvracela). I z toho pramení moje problémy s jídlem.

Podle mě nutit do jídla je jeden z nejhorších zvyků, co si děti můžou z dětství odnést.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 18. července 2016 v 8:08 | Reagovat

Mě vždycky štvalo to "teď je jídlo, tak sem okamžitě naklusej a začni jíst" bez ohledu na to, že jsem třeba snídala před třema hodinama a hlad vůbec nemám a v podstatě ani chuť. Ale musím, protože hodiny ví přece mnohem líp než já, kdy mám jíst. A večeře totéž. Teď je večeře, tak dělej, pojď se najíst, já to pak uklidím a (v dětství) opovaž se vlézt potom do lednice. A zase bez ohledu na to, že večeři mi vnutíli kolikrát před šestou a když jsem šla spát třeba v deset, tak jsem šla spát s děsným hladem, protože jsem už šest hodin nic nejedla a neměla jíst dalších třeba devět, než se nasnídám (pak akorát nezbývalo než čekat, až rodiče vlezou do sprchy a potají ukrást něco z lednice). Oběd mezi jedenáctou a dvanáctou, večeře do šesté a přes to nejede vlak, i kdyby měl člověk během jídla funět námahou a později chcípnout hlady, protože mu to nevyhovuje. Nikdy jsem nepřišla na to, proč to ostatním nepřijde divné.

3 Pati Pati | Web | 18. července 2016 v 11:18 | Reagovat

Kedysi som jedla vela korenistych jedal, ale teraz ich uz nemusim. a zelenina sa hodí naozaj pomaly k všetkému. Poslednu dobu mi uz ale prestali nejak chutit polievky, tak jem hned druhe.

4 Natálie Natálie | Web | 18. července 2016 v 21:23 | Reagovat

já třeba nemám ráda rodinné oslavy.. to člověku žaludek hrozně roztáhne, a další den neví co by sežral.. :(

odpověď na tvůj komentář: no už se těším na to, až to bude z krku :D a to ještě nemáme nic hotového :D

5 Daisy Daisy | Web | 19. července 2016 v 9:10 | Reagovat

Jsem ten typ, co se kolikrát opravdu překoná a sní. Ale, když cítím, že by to mohlo dopadnout špatně, raději s díky odmítnu.
Nedávno se mi stala fakt hnusná věc. Moje mamina měla narozky, tak jsem s ní oslavovala dala si dortík kafčo a ještě předtím oběd a hned na to jsem s přítelem jela na grilovačku j eho babičce (ona ani nevěděla, že přijedu už to mi bylo trapné) a hned jsem mu kladla na srdce, co vše jsem snědla, ať se mě zastane, že nic jíst nechci.
Hned, co jsem přišla nám začali nakládat obří kusy (fakt obří stehna, nechápu, jak to udělali) kuřete. Takže jsem hned odmítla, řekla důvod, že jsem púřejedená ať mi není zle. Chápeš? Už v tom momentě jsem byla přejedená! Co by se stalo kdybych to snědla? Hned přišlo na řadu, že se stydim, ať se neupejpám blabla.. Můj přítel, jako skvělá opora - ,,Terko vem si ne? Co ti je?" -_- dement, sem si dala salát, kterej sem měla v krku a v trubici, co vede do žaludku, protože jsem byla fakt přežraná :D

6 steel32 steel32 | Web | 19. července 2016 v 9:38 | Reagovat

hele, to mám dost podobně. mám takový svůj způsob jezení a jsem hooodně vybíravá (i když se to nezdá) :D takže když někam jedu, tak mám s jídlem dost často problém, nebo na navštěvách, když prostě nechci, tak to nikdo nedokáže pochopit, nebo když to nechám, tak všichni čuměj jak na retarda a nejradši bych utekla jak se cítím trapně. nejlepší, jak prostě všichni si pak myslej, že hubneš nebo něco a ty jenom to jídlo nemáš rád. wtf.. i když asi odbočuju od tématu :D
taky si myslim, že to "to dojíš" je pěkně hloupý, pak to vyvolává nenávist vůči určitýmu jídlu (aka já doteď nejím moc maso :D)

7 cedor cedor | Web | 19. července 2016 v 10:50 | Reagovat

Nemužeš se do jidla nutit. Já přesně toto zažíval ve školce, kde mě učitelky nutily jíst (já byl kost a kůže) a snědl jsem třeba dva knedlíky a byl jsem plný, jenže ony mě domů nepustily dokud to nedojím a tak jsem to musel sníst, no měly docela problém, když si pak stěžovala, že po jejich jídlu zvracím :D můj žaludek si prostě řekl "ne" a prostě to do mě nešlo.

Myslím, že by učitelky na mě teď byly pyšné, když mám taký pupek jaky mam :D ale snažim se zhubnout a jím méně, ze začátku jsem měl hlad celý den, ale teď mi menší porce stačí. Ale uplně ti rozumím taky jsme jednou jeli k tetě minulý rok o prázdninach a grilovali se tam párky a furt se mě ptali kolik chci a já, že žáden že nemám hlad. Po několika hodinách jsem stejně 2 musel sníst a měl jsem naprosto stejné pocity, jaké popisuješ...

8 Ter. Ter. | Web | 19. července 2016 v 17:27 | Reagovat

Musím říct, že vaše stravovací návyky docela obdivuji. U nás je třeba k zelenině z tátovi strany takový zvláštní postoj - u grilování nějaká ta zelenina na míse vždycky je, ale to je asi tak všechno. :D Nutit někomu k jídlu je zbytečné, protože, jak jsi napsala, tím hůř to potom jde. Takhle se mi ve školce znechutila cizrna, protože jsem v půlce přecpaného talíře nemohla, ale učitelka mě to donutila sníst úplně všechno. Od té doby tuhle luštěninu nemůžu ani cítit. :D

9 cincina cincina | Web | 19. července 2016 v 18:34 | Reagovat

:DDD Tenhle článek mě hodně pobavil:) Máš velmi zajímavé stravovací návyky. Původně jsem ti chtěla napsat, že to máme podobné, ale jakmile jsem začala číst ty jednotlivé body, tak jsem zjistila, že je mám odlišné:D
Já kolikrát ani nesnídám a moje první jídlo je až oběd:D Odpoledne se nějak odbudu a nejvíc jím až večer:D To si vyloženě udělám hostinu a pak si jenom lehnu a trávím, protože se nemůžu někdy ani hnout jak žeru:D

10 Susane S. Susane S. | Web | 19. července 2016 v 18:43 | Reagovat

jelikož vstávám rovnou na oběd tak snídaně passe, po obědě toho moc nesním, spíš se cpu nechutnýma cukrovinkama a k večeři buď nic nebo rohlík s veselou krávou :D
- taky nemám ráda, když někdo nutí do jídla :/ jako když už fakt nemůžu tak to do sebe nutit nebudu, kolikrát se na mě rodiče naštvali :D

11 Alethea Alethea | Web | 20. července 2016 v 22:13 | Reagovat

Ach, súcitím. Poznám takéto trápenia - preto tiež nerada chodím k cudzím jesť :D

12 C. C. | Web | 21. července 2016 v 11:49 | Reagovat

Píšeš hrozně zajimavé a netradiční články :D.
Co se týče mě, naprosto souhlasím s tvým bodem "· Sám člověk ví, kdy má dost a řídíme se pravidlem, že do jídla se nikdo nutit nemá.". To jsem vždy nenáviděla na ZŠ, když nás nutili do jídla nebo na různých pobytech, táborech, atd :D.

Jinak u nás se taky vaří spíš kořeněná, pikantní jídla :) Jsem původem Maďarka, takže u nás se cpe chilli do všeho :D VŽDYCKY! :D

A abych nezapomněla, gratuluji k tomu, že se tvůj blog stal blogem dne :-) Zasloužíš si to! :-)

13 Lany Lany | Web | 21. července 2016 v 12:59 | Reagovat

Nie som veľmi vyberavá, akurát bravčové mäso takmer vôbec nemusím. Najradšej mám cestoviny, čo je vlastne tiež taký taliansky stravovací návyk a niečo ľahké. Vyprážané jedlá veľmi nejem a teraz v tomto letnom období je z nicj aj tak zbytočne človeku ťažko.
Máš veľmi zaujímavý a pekne spracovaný blog. :)

14 Marie Marie | Web | 21. července 2016 v 19:22 | Reagovat

Já fakt nevím, ale poslední dobou, když řeknu před někým NE, tak to pochopí jako opak. A to se to nemusí týkat jen jídla. -.- Jako dřív jsem se přecpávala... Ale teď si třeba objednám v restauraci porci 150 g, říkám si, že to ještě bude málo a nenajím se a stejně už v půlce hekám, že nemůžu. :D
Ale musím říct, že ti závidím to, jak doma vaříte. U nás je třeba problém, když si aspoň jednou denně nedám něco teplého do žaludku... I když to chápu, mělo by to být, jenže já mám někdy dny, kdy fakt nemám hlad ani chuť na něco. :)

Jo a máš fakt luxusní záhlaví. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.